Slowpitch vozíčkářů

• News

Souhrou různých náhod jsme oživili myšlenku uspořádat slowpitchové utkání vozíčkářů. Hlavními hybateli akce byli Zdeněk Petrásek – nestor pardubického softballu a Jaroslav Menc – trenér basketbalového týmu Wheelchair basket Studánka Pardubice. Jako třetí se do party pořadatelů přidala Martina Hánová (Wolfs Domažlice). Od vize ke hře samotné jsme se dostali asi po dvou týdnech.

Pravidla a teorii jsme načerpali z www.wheelchairsoftball.org a www.apa.upol.cz. Příprava tělocvičny zabrala přibližně 20 minut a po krátké instruktáži se mohlo začít. Náš cíl bylo vyzkoušet, jestli to vůbec půjde, tedy především jestli vozíčkáři přijmou téměř neznámý slowpitch za svůj. Odpověď nám dala délka zápasu. Hrálo se přes dvě a půl hodiny. V přátelské atmosféře, s nasazením, se spoustou dotazů a ke konci s množstvím velmi dobrých rozeher. Slowpitch hráče bavil.

Co k tomu říkají samotní aktéři?

Zdeněk Petrásek: S myšlenkou zkusit v Pardubicích softball s vozíčkáři jsem se začal zabývat někdy před třemi lety, kdy jsem mluvil s někým z Kostelce o podobné věci. Místní softballisté to tam zkoušeli s vozíčkáři, ale myslím, že to nebyli vozíčkáři – sportovci. Hned jsem věděl, za kým s tím v Pardubicích půjdu. Dlouholetý kamarád Jarda Menc totiž trénuje wheelchair basketbal. Nejdřív jsme mysleli, že uděláme akci s Kosteleckýma. Oni přijedou se softem a pardubičtí si s nimi zahrají basket, nějaká párty atd. Vlastně jsme o tom jen mluvili.
Pak jsem ale pomáhal Jardovi na turnaji „Pardubický pohár“, kde jsem poznal vozíčkáře basketbalisty blíže a tam se to myslím nastartovalo. Zjistil jsem totiž, že to jsou neskuteční, jak já s oblibou říkám „peckaři“. Před tím, jak se vypořádají se svým osudem a to nejen jak hrajou basket, jaký mají někdy až krutý humor (z pohledu nás zdravých), před tím lze smeknout. Jenom mne strašně mrzelo, že to nevidělo více lidí. Ale snad někdy bude situace lepší. Potom se mi do rukou dostalo video z USA a bylo to. Musíme to zkusit. Domluva s Jardou, Waynem a Martinou a je tu první akce.
Jak psal Wayne, jde to a nestačil jsem se divit, jak někteří rychle pochopili základní pravidla, nebo jak někteří hráči hráli, jako kdyby to nebyl jejich první kontakt se softem a místy dost ostře :-). Že je to asi bavilo, dosvědčuje třeba to, že se ustavičně vyptávali na různé herní situace, nebo trpělivě poslouchali, když jsme něco vysvětlovali. Prostě za mne velký nadšení a respekt před nimi.

Jaroslav Menc: Podle mého názoru má tento sport obrovský potenciál. Jednak se to vozmenům (tak si baskeťáci sami říkají, pozn. autora) líbilo a je předpoklad, že by je to bavilo a především je to sport, který (a to prosím bez nějakého despektu) není tolik fyzicky náročný a kontaktní v porovnání třeba s basketbalem a jsem přesvědčen, že se mu může věnovat více vozmenů, a to i z řad těch, kteří basket nedají. Navíc lidi kolem softu (alespoň co jsem měl možnost potkat) jsou vesměs fajn a vidím tu prostor pro skvělá setkání, společné akce a třeba i vznik nových přátelství.
Bude to jen o lidech, kteří se kolem toho budou chtít pohybovat a zda dokáží i v jiných městech vozmeny nadchnout. Jsme připraveni tomu jít maximálně naproti a stejně tak jako s basketbalem objíždět exhibice ve městech, léčebnách a ústavech.

Alena Kejvalová a Tomáš Nevěčný: Jako vozíčkáři jsme rádi za každé seznámení s novým sportem. Děkujeme softballovým hráčům, kteří nám dali tuto možnost. Jsme rádi za každou novou aktivitu pro vozíčkáře, kde je vidět, že jen nesedíme u počítače, ale umíme se i aktivně zapojit do života. Byla to skvělá zkušenost, kterou si určitě rádi zopakujeme.

Vladimír Obořil: Naprosto perfektní úlet. Bylo by perfektní kdyby se to rozjelo.

Jan Moník: Slowpitch mě příjemně překvapil. Hra má spád a je to docela zábava. Výhodou je menší náročnost, tak by to mohlo oslovit jak starší tak i více hendikepované vozíčkáře. Jen co zlepšíme odpal, chytání a trochu té taktiky, vyrážíme na paralympiádu.

Test tedy dopadl na vítečnou. Slowpitch na vozíku se určitě může zařadit mezi těch nemnoho kolektivních sportů, které vozíčkáři mají možnost hrát (basketbal, florbal, sledge hokej). Myslím, že by bylo fajn přibrat do rodiny pálkovacích sportů i hráče, kteří si to střihnou v sedě. My tři už plánujeme další akce. Tou nejbližší bude slowpitch v pardubické ČEZ aréně (hokejová hala). Rádi přivítáme vozíčkářské týmy i jednotlivce. Pokud někoho takového znáte, dejte jim vědět. Určitě neodmítneme ani kluby a jednotlivce, kteří by se chtěli podílet organizačně.

Kontakt: Martina Hánová (martinka.hanova@seznam.cz, 602 856 142)

Pokud by si někdo další chtěl zkusit tuhle variantu slowpitche, zde jsou naše zkušenosti:
1. metová vzdálenost 15,24 je asi OK na ven, kde se hraje do výseče 90°. My jsme hráli v tělocvičně do výseče cca 70° a metovou vzdálenost by to chtělo tak o 3 metry kratší.
2. nadhazovací vzdálenost 8,5 je OK
3. míče jsme použili flexáče (mekké do tělocvičny).
4. hráči hráli bez rukavic – zavazí jim…takže flexáč by měl být spíše měkčí
5. při odpalování, konkrétně při švihu dochází k nežádoucí rotaci vozíku. Té asi lze zamezit kotvícími prvky viz video zde.
6. používali jsme dvě pálky: 33/23 pro pálení oběma rukama a 28/22 pro pálení jednou rukou.

Jak se zdá, slowpitch je opravdu hra pro všechny.

wayne
Wayne’s World
www.waynes.cz